2012

Novy rok je tu. Novorocni prani napsana. Ted uz jenom zacit na nich pracovat. Hned jak sundame lyzaky, tak se vrhneme do seriozniho trenovani. Aspon jedno prani aby bylo nasi pilnou praci splneno.

Hezky novy rok 2012

Au, au...

Ještě že existuje selektivní paměť. Díky ní zapomínáme na to, co nám nebylo moc příjemné a zústávají příjemné zážitky. Nebýt tohoto ochranného mechanismu, tak nebudeme mít dvě děti. Naštěstí porodní bolesti si tělo nepamatuje. Endorfiny štěstí nad novým životem jsou silnější než fyzická bolest. Stejné je to s během. Kdybych si pamatovala, jak moc bolí běhat intervaly, tak neběhám. Ale naštěstí v paměti mám uložené příjemné pocity z dlouhých běhů a euforie z dokončených závodů. Ale cesta k nim je trnitá. Takže intervaly. Směle do vás.

PIM

Registrace na breznovy prazsky pulmaraton je odeslana. Potreti se probehneme ulicemi hlavniho mesta a tentokrat uz se mi opravdu musi podari prolomit dvouhodinova hranice. Posledne mi unikla o 90 vterin. Jeste dnes chci zaslat svuj prispevek do Women's challenge a buds doufat, ze is me vyberou do projektu. To uz bych nemusela resit podle ktereho planu budu trenovat. Drzim si palce. :-)

3,2,1...zkouška, zkouška

Čtyři týdny neběhání jsou za mnou. Včera mi po domě běhalo 10 malých šmoulů na narozeninové oslavě mladšího synka a mohla jsem se dneska tudíž jednoduše pustit do úklidu domu, ale místo toho jsem byla statečná a po práci jsem přiběhla domů, přivřela oči, abych neviděla tu vybuchlou atomovku, nasoukala jsem se do legin a vyběhla na krátký běh. Jen tak, bez hudby, chtěla jsem si víc vychutnat ten pocit. Jo, málem jsem vyběhla i bez Garmina. Nechala jsem ho totiž odpočívat tak dobře, že jsem ho ani nenabila. Zavděk jsem vzala manželovými hodinkami. Se psím doprovodem jsem uběhla 4 km. Pomalinku, polehounku, funělo se mi celkem dobře. Rozhodla jsem se, že teď budu měsíc běhat 3x týdně obecnou vytrvalost. Potom bych se pustila do strukturovaného tréninku. Taky doufám, že se mi podaří dát dolů ty dvě kila, které jsem od maratonu nabrala. Už se na sebe nemůžu ani do zrcadla podívat. Grr.

Neběhám.

Neběhám. Nevadí mi to. Regeneruju. Uklízím. Věnuju se dětem. Nechápu, jak jsem mohla všechno stíhat, když jsem běhala. Poslední dva roky totiž jsem přestala dbát na pečlivou sezoni výzdobu. Z květináče na nás pořád koukají velikonoční vajíčka. Nikdo je nenahradil letními kvítečky a teď podzimními lístečky. Prostě nebyl čas. Nemám pocit, že teď, bez běh, bych měla víc času. Jen ho trávím jinak. Ale bez pohybu to nejde. Chodím na PowerJogu a občas do bazénu. Musím se vybít. Občas si musím popoběhnout, třeba cestou do práce, nebo do školy. Jen tak. Z radosti. Připomenout si, jak je běh hezký. Přirozený. Nabíjející. Ach. Ale ne, rozhodně mi nevadí, že mám pauzu.

MARATON

Fotky řeknou víc než slova

Baroko 1/2 maraton

Na tento závod jsem se hodně těšila. Běžela jsem ho před rokem a po doběhnutí jsem si říkala, tak tohle už nikdy. Ale doma se mi celý zážitek rozležel v hlavě a došlo mi, že to vlastně byla paráda. Ano, kopečky jsou hnusné, ale po každém vyběhnutí se zase sbíhá dolů, svaly si odpočinou, tepovka klesne a zůstává příjemný pocit z vykonané námahy.
Tento rok jsem zlákala i Roberta, aby běžel. A rozhodně nelitoval:

Organizace závodu skvělá, příroda kouzelná, počasí ideální. Běželo se nám oběma skvěle. Čas, oproti minulému roku o 20 minut lepší. (potvrdilo se mi tvrzení, že dlouhé tratě nejsou jenom o správné přípravě, ale hlavně o zkušenosti. Už se nikdy nepřecpu energetickými gely, abych se zase nepo...). Takže největším zklamáním (ano, nemůže být vše jen pozitivní), byly dětské závody. Timík doběhl svých 420 m na druhém místě (přesně tak, jak si přál), ale Samuel byl předposlední. Byl neskutečně nešťastný. V tu chvíli nepomůže argumentace, že je skvělý v jiných aktivitách. Každopádně neuspěchem motivován vyběhl druhý den na 2 km jogging.

Na konci:

5 *

Ženy pro ženy.

Moc příjemný holčičí závod. Ačkoliv jsem byla unavená z předchozího půlmaratonu, tak jakmile se ozval výstřel, vyrazila jsem a běžela jako o život. Svaly povolily a netrápily a do cíle jsem přiběhla jako čtvrtá. A jsem moc ráda, že si mi podařilo zlákat Báru a její maminku se společnému sportovnímu výletu.

Silva nortica run

Nějakou dobu jsme rozmýšleli, na který půlmaraton se vydáme po tom pražském. Po dlouhém zvažování jsme vybrali Novohradské hory. Nechali jsme se zlákat hezkými fotkami na webu a taky chválou účastníků předchozích ročníků. Tak jsme začali zase trénovat na kopečky. Přišel den před závodem a my po nejednoduchém organizačním manévrování v 18:30 opouštíme Prahu. Abychom před Benešovem zase stáli v zácpě. Do penzionu jsme přijeli až po půl desáté. To že jsme se ztratili opuštěné lesní cestě celkovém zdržení přidalo jenom pár minut. Naštěstí personál je příjemný a pouští nás do whirpoolu, který byl objednán na devátou. K tomu sklenička vína a relax začíná. Usínáme kolem jedenácté a přesně v pět se zase probouzíme (vnitřní budík funguje spolehlivě, dýl mě nenechá spát). Uvaříme si ovesnou kaši a po snídani se vydáme prozkoumat okolí. Je vlahé ráno a začíná být jasné, že bude horko. Příroda kolem je krásná, vzrostlé stromy, pasoucí se srnky na louce a paprsky raního sluníčka, prostě romantika. Před hotelem začne růst občerstvovací stánek pro ultramaratonisty. Brzy opouštíme toto zapadnuté místečko a přesouváme se na Nové Hrady. Registrujeme se a vyčkáváme. Přesouváme se autobusem na Rakouskou stranu a po asi 20 min jízdy v totálně namačkaném autobuse se začínáme rozklusávat. Nechápu kam se odebíráme na start. Budeme vybíhat do stoupání. Ale toho stoupání a klesání nás ještě čeká spousta, tak je to asi jedno. Do některých kopců musím přecházet do chůze, ale v klesání vždy nabírám rychlost. Běží se mi dobře, lituju, že s sebou táhnu pás s lahvičkama, protože mi pořád poskakuje na bedrech, sesouvá se, musím ho rozepínat a zase zapínat. V cíli mě tato lístost opouští, protože bez vody navíc bych v horku které bylo tento závod za 2:10 nedala. A to byl závod občerstvovačkama zásoben dobře. Jednou jsem si proběhla i sprchou a asi kilometr před závěrečným stoupání jsem na sebe vylila půl litrovku. V tu chvíli jsem si myslela, že budu mít zástavu srdce. Rozpařenému tělu způsobilo osvěžení lehký šok.
Po běhu jsme si dali nabízené koláčky a využili služeb masérek a masérů. Jo, hezký závod. Běžela bych znovu :-)

Dvě dětská proč?

Ranní dotaz šestiletého syna.

On: Mami, a proč vůbec tak často chodíš běhat?
Já: Ale vždyť to víš, chci uběhnout maraton a tak musím trénovat. To máš stejné s
tvou aktivitou. Chceš být dobrý tenista, tak chodíš pravidelně na trénink.
On: No jo, ale to je jiné. S každým sportem to takhle chodí, ale ne s během. Běhat
přece umí KAŽDÝ.

Odpolední dotaz devítileté holčičky (do družiny občas přibíhám, tak děti ví, že chodím běhat)

Ona: A proč vůbec chodíte běhat, když už jste štíhlá?
Já: Protože neběhám kvůli hubnutí.

Vysvětlovat jí důvodu, proč vlastně běhám už jsem nestihla, protože někam odběhla.

Tak jsem uvažovala, jaká všeobecná klišé o běhu kolují. Běh není potřeba trénovat a když už ženská běhá, tak kvůli hubnutí. No, hezký.

Korunu tomu všemu dodal můj trenér, kterému jsem tyto dětské otázky přeposlala, abych si tak trochu postěžovala. A jeho odpověď? Vždyť mají oba pravdu. :-)

Květen

V květnu jsem měla podle původního plánu, oproti minulému měsíci, ještě malinko navýšit kilometráž. V reálu to ale byly jenom tři kilometry. Musela jsem jednotlivé tréninky osekávat, abych stíhala všechny aktivity kolem. Jeden páteční běh jsem musela zrušit úplně, když se mi stalo, že jsem přišla z práce a odpočinkově jsme si sedla na gauč......a za 45 minut se probudila. Tou dobou už jsme měli být na cestě na logopedii. Kluci byli rádi, že maminka po nich nic nechce, zapnuli si hry na počítači a nechali mě spát. Zpátky k tréninku. Stále běhám 4x týdně. 2x týdně dlouhé běhy na nižších tepech. 2x týdně intervaly, tempa, adaptace na laktát, kopce. Různě střídáme časy intervalů a rychlost. Začínáme zařazovat 5tý běh, regenerační na 30 min. A do toho stále cvičím pilates. Pohybu je tedy dost :-)

Duben ještě tam budem

Jelikož jsem v březnu za kamna nevlezla a naběhala 180 km, tak v dubnu jsem se tam taky neohřála a uběhla krásných 200 km. Doufám, že venku už bude sluníčka dost a budu se ohřívat jenom venku a kilometráž budu pomalinku ještě navyšovat.

In a matter of speaking

Včera jsme běžela středečních 90 minut vytrvalosti. Nezkontrolovala jsem si iPod a ten po 45ti min běhu vypověděl službu. Než umřel, tak na rádiu hráli tuto skladbu. Už jsem ji kdysi dávno slyšela, ale zapomněla, jak moc se umí vetřít pod kůži. Zanechala mě v rozjímání:

Co dál....

Za necelé 2 měsíce poběžíme horský 1/2 maraton Silva nortica run . A ačkoliv jsem z počátku říkala, že je blbost běžet Baroko 14 dní před maratonem, změnila jsem názor. Chtěla bych si tu atmosféru vychutnat ještě jednou. Zmínila jsem se Milošovi, že o tom přemýšlím a on mě podpořil. Takže ještě si zřejmě přidám do seznamu Baroko. Jo, jo, kopečky mě lákají.

Hervis 1/2 M 2011

Je to za námi.

Ani jsem se nechtěla pouštět do psaní tohoto příspěvku. Možná je to tím, že cítím malé zklamání. Myslela jsem si, že ta spousta naběhaných kilometrů a systematický trénink se lépe zúročí. Hranice dvou hodin mi unikla o 90 vteřin. Ale to není to podstatné. Víc mě mrzelo, že jsem se nemohla přesně držet předem připraveného plánu. Běžela jsem skvěle až do 17tého km a potom jsem chtěla zrychlit. Teda hlava chtěla, ale tělo neposlouchalo. Vysoká tepová frekvence, se kterou jsem závod běžela, si vybrala svou daň. Tělo křičelo "zpomal" a hlava "zrychli" a takhle se dohadovali až téměř do cíle. Aspoň před branou hlava zvítězila a přiměla tělo zrychlit, ale pod dvě hodiny už se to nedalo dát. Navíc prudké oteplení v den závodu mohlo taky mít vliv na rychlejší únavu. Ale na druhou stranu můžu být ráda, že jsem ve zdraví odběhla a měla z běhu (až na ten konec) dobrý pocit. Lidí, kteří tento rok přecenili svoje síly bylo na trati víc než dost. Já sama jsem viděla tři zkolabované běžce. Takže hurá do dalšího tréninku!

Vyladění formy

Do pražského závodu zbývají dva týdny. V sobotu jsme tedy s Robertem vyběhli na testovací, pomalý půlmaraton. V plné polní. Sbalili jsme ionťáky, gely, energy tyčinku a hurá na trasu. Tentokrát jsme se přesunuli do Troji. Bylo sice chladné a větrné ráno, ale běželo se nám docela dobře. Udržovala jsem si tepovou frekvenci do 155 tepů/minutu, což mi dovolovalo běžet rychlostí kolem 7 min/km. Robert se většinu běhu držel se mnou, akorát v půlce si "odskočil" odběhnout asi 30 min tempo. Byli jsme překvapeni, jak málo běžců jsme cestou potkali. Čekali jsme, že budeme potkávat davy hobíků, kteří také ladí formu do jarního závodu. Pro Roberta to byla zatím nejdelší trasa, kterou kdy uběhnul. Sice pomaleji, než kdyby běžel sám, ale pro budování vytrvalosti naprosto ideální forma. Jo, jo, zvládneme to a zvládneme to dobře. Už tomu začínám zase věřit. :-)

Kbelská 10, 5.3.2011

Po roce na stejném místě. Tentokrát s běžícím doprovodem. Robert se taky postavil na start a přesvědčila jsem i 17ti letého synovce, aby běžel 5 km trasu. Původně chtěl Samík běžet 2 km dětského závodu, ale ve čtvrtek dostal horečku a proto zůstal u sestry. Byl zklamaný, ale co se dalo dělat. Závod byl skvělý i kvůli skvělému počasí. Žádná vichřice, žádná chumelenice. Sluníčko nás lechtalo do tváří a rtuť teploměru se vyšplhala pár stupínků nad nulu. S velkou účastí běžců jsem neměla problém, stoupla jsem si do davu a čekala na start. Dala jsem si závazek, že začnu hodně pomalinku, abych zase nepřepálila. Nastavila jsem si hlídač rychlosti na Garminu na první 2 km na 6km/min. Realita byla taková, že jsem běžela rychleji a stejně mě všichni předbíhali. Bylo to docela frustrující. Ale vydržela jsem a nepodlehla počáteční euforii. Držela jsem si rovnoměrné tempo při mírném klesání i při táhlém stoupání. Ale na 7,5 km jsem dostala křeč do břicha, na chvíli jsem zastavila, vydýchala se a pokračovala dál. Dokonce jsem zvládla poslední km přidat, ale né tolik, kolik jsme měla v plánu. Ale i tak v cíli hodinky hlásily 53:12. Oficiální výsledek o několik desítek sekund horší, ale byla jsem naprosto spokojená. Vlezla jsem se pod 55. Super. Robert běžel stejně, jako na podzim pražskou večerní desítku. Poslední dobou ho zase pobolívají kolena a netrénoval tak, jak chtěl. No ale největší obdiv má Filípek, který v juniorské kategorii skončil na druhém místě. Takže bedna ho neminula. Skvělá sobota.

Král je mrtev, ať žije král!

Nastal čas rozloučit se se starými botkami a nahradit je novým modelem. Poté co jsem překročila 1 000 km odběhaných v teď už starých Mizunách jsem přešla na jiný systém zapisování kilometráže a přestala jsem registrovat, kolik dalších kilometrů přibilo. Ale věděla jsem, že už je čas se porozhlédnout po nových botkách. Vybírala jsem v létě nové boty, když najednou z čistého nebe...láska na první pohled. Nemohla jsem odolat a koupila si Nike free. Hned jak jsem si je obula, věděla jsem, že je musím mít doma. Jako bych se v obchodě vznášela na mráčcích :-)). Ta lehkost...
Můj botník se rozšířil o tyto krásky:



Nike jsou nesmírně pohodlné, ale (hlavně na rozkaz kapitána Miloše) je používám jenom 1x týdně. Aby noha nezpohodlněla z běžných běžeckých bot, aktivuju v nich jiné svalstvo, běhám v nich víc přes špičku, ale na velké objemy moc nejsou. Bohužel.

Takže dál hrály prim Mizuna. Pořád jsem se tajně ohlížela po novém modelu a už bych i měla vybráno, ale tuhle bylo potřeba zaplatit školní pobyt, tamhle zase na nás vyskočila nečekaná platba atd. A najednou tu byly vánoce a daleko potřebnější věci na nakupování. Děti v dobré vůli, aby rodičům ušetřili výdaje, si snažili zapsat co nejvíce dárečků. Dyť on to Ježíšek přinese, nemusíš utrácet, mami. :-)

Když napadnul sníh vytáhla jsem Adidas goretexy, ve kterých jsem běhala minulou zimu. Nicméně jsem zjistila, že se v nich nedá běhat. Vždycky když jsem vyběhla, začaly mě bolet kolena. Takže zase jsem musela rychle sáhnout po Mizunech.

A toto jsou ony, boty, které už dávno měly být v běžeckém důchodu. Přesluhovaly hodně dlouho, ke konci už se značným opotřebením, ale byly mi dobrýmy společníky:




A tady je nový král, tedy spíš jsou to královny, s hezkým holčičím designem:



Ať žijí!!

Bílý běh

My čekali jaro a zatím přišel mráz. Tento nápěv mi zněl v hlavě, když jsem dnes ráno vyšla z domu. Okraj Prahy zasypala sněhová peřina, opět. Vyběhla jsem s Robertem a Alaskou. Společně jsme se rozklusali a odskákali abecedu (Alaska nespolupracovala, ale budiž jí odpuštěno)a potom jsme se rozdělili. Robert měl dnes v plánu intervaly a já další z pomalejších a kratších běhů. S vločkama v očích jsem se ploužila kolem polí a poslouchala retrospektivní vysílání Radia 1 ke 20tému výročí. Zrovna vysílal Robertův kamarád, který 2x během 40ti minut řekl: "Ach jo, to jsem už starý, když toto všechno pamatuju". Tak jsem taky trochu bilancovala, co už všechno mám za sebou. Pak jsem se od těchto myšlenek raději oprostila a užívala si dobré hudby a vizí do budoucna. Za 14 dní nás čeká Kbelská 1O a já mám pocit, že nejsem připravená. 14ti denní výpadek udělá s fyzičkou hodně. Jsem zvědavá, jestli se mi podaří rychle dostat tělo do kondice. Snažila jsem se také zvěčnit stádo srnek, které se páslo opodál, ale zaregistrovalo mě a utíkalo rychleji, než já. To se někdo má, že má čtyři nohy.

Běh pod psa

Po čtrnácti dnech nucené pauzy od běhání (zatracená viroza) jsem včera vyběhla. To že jsem uběhla necelé 4 km za 35 min spíš značí, že jsem se vydala na rychlou procházku. Vzala jsem s sebou i naši pesanu. Ta je tři týdny po operaci, ale už se cítí dobře a aktivitu vyžaduje. Tak jsem si řekla, že dva rekonvalescenti si vyběhnou na pohodu. Tělo jsem měla těžké a když jsem trochu zrychlila, tak tep šel hned nahoru. Zpomal, říkala jsem si. Nepřežeň to. Ještě trochu kašleš. Alaska nechápala. Proč ta pomalost? Běžela 50 metrů přede mnou a neustále se otáčela, jestli už se blížím. Jen počkej, příště bude líp.

PIM 1/2 maraton

S Robertem jsme registrovaní na Hervis 1/2 maraton, který se koná 2.dubna 2011.
Rozhodli jsme se, že jej poběžíme pro nadaci Paraple. Budeme moc rádi, když nás v našem záměru podpoříte a nadaci zašlete jakoukoliv i sebemenší finanční částku.

Odkaz tady