Modřanská rokle 11.4.2010

Go, Timmy, go...

Hervis 1/2 maraton 27.3.2010

Ráno začalo naprostou katastrofou. Nemohla jsem najít sporttester. Nechala jsem ho určitě ležet vedle počítače a on tam nebyl. Začala jsem brečet, že bez hodinek neběžím. Neposlouchala jsem rady svého muže a propadala panice. Po půl hodině běhání po baráku jsem se začala smiřovat s myšlenkou, že svoje Polary nenajdu. Naštěstí jsme měli náhradní, které jsem měla půjčené od kolegyně a na které jsem už 2 měsíce nesáhla a byla jsem tudíž přesvědčená, že s nimu už neumím manipulovat. Začaly další přípravy. Voda, banány, náhradní oblečení a vyrazili jsme do terénu. Auto zaparkovali na Pankráci a zbytek cesty do centra jeli metrem. Po cestě už jsme potkávali další modrobatůžkáře. Dorazili jsme k místu setkání vodičů a bez problémů našli Evžena, vodiče na 2 hodiny. S Evženem jsem absolvovala jeden zkušební běh v Kunratickém lese a s trochou pochybností se nechala přesvědčit, že mám běžet s jeho skupinkou. Po rychlém odskočení na toi-toi se přesouváme na start. Robert se Samem už se ztratili někde v davu. Kupodivu jsem méně nervozní, než bych čekala. Jdu se ještě v rychlosti představit vodičce na 2:10, a předpokladem, že ji na trati pravděpodobně potkám. A je to tady, výstřel a začínají hrát Mou vlast. Asi po minutě probíháme obloukem i my. Běží se skvěle. Je to euforie. Tempo je akorát, ale po třetím km začínáme zrychlovat a dochází mi, že nebudu stíhat. Toto je mi jasné na občerstvovačce na 5tém km. Odpoutávám se od skupinky a běžím sama. Na 10tém km čekají Robert se Samem a banánem. Rychle jim chci předat mikinu a rukavice a zase začínám panikařit. Nemůžu přepíchnout čip z mikiny na triko. Křičím něco ve smyslu, že to nestihnu a že mi všichni utečou (všichni myšleno těch asi 5 000 lidí, kteří jsou za mnou). Zhltnu půlku banánu a běžím dál, za mostem na občerstvovačce zapíjím vodou. Krátce poté potkávám balonek s 2:10. Jo, jo, čekala jsem to. Držela jsem s nimi tempo 5 km, uklidnila tep a celkově se zklidnila. Na 15tém km opouštím Janu a její svěřence a vyhlížím své 2 banánové anděly, ale nikde nikdo. Dokonce ani stoly s vodou. Začínám být zase nervozní, že to dál nepůjde. Začínám totiž cítit, že svaly pracují s energetickým deficitem. 16tý km, hurrrá, voda. Přežiju. Už je mi zase dobře. Běžci přede mnou vypadne z fullbeltu energetická tabletka. Na chvíli zapochybuju, jestli se pro ni mám sehnout. Naštěstí zdravý rozum vyhrál. Jsem zvyklá na banány, bůhví, co by se mnou udělala. Na 19tém km začínám mít pocit, že můžu zrychlovat. Aspoň mám ten pocit, hodinky tvrdí, že ne. Ale to je jedno, běží se mi dobře. Cíl už je nadosah a já to zvládnu. Posledních 500 metrů sprintuju (omlouvám se, za ten možná přehnaný výraz, ale mě to tak připadá). Rozhodně předbíhám spostu lidí a vbíhám do cíle. Hodinky ukazují 2:04. Skvělý. Okamžitě mi ztuhnou nohy a snažím se je trochu protahovat, ale jsem obklopená davem a hýbat se moc nedá. Dostávám medaily, termoalobal, do kterého se zabalím a jako mlsná liška koukám po lidech, kteří drží v ruce banány a pomaranče. Nikde je nevidím, jsem ztracená v davu. Najdu občerstvení a zahlídnu Samíka, který sedí Robertovi na ramenou. Toužím po masáži, ale fronty jsou obrovské. Stejně už mám navečer objednaný termín u dvorního maséra Mirka, tak si to vynahradím. Rozhodli jsme se, že opustíme bojiště a jdeme na metro. Je mi skvěle!!

Kbelska 10 6.3.2010

Můj první závod. Dlouhodobá předpověď slibovala slušné počasí. Jaké bylo rozčarování, když jsme se v sobotu probudili do zasněženého dne. Měla jsme chuť na všechno se vykašlat a zalézt zpátky do postele. Tam je aspoň teploučko. Venkovní teploměr ukazoval -4!!! A nedalo se očekávat, že se oteplí. Nicméně za podpory rodiny jsme se začali chystat. Dětem teplé oblečení, do termosky čaj a hurá na Kbely. Starou tělocvičnu jsme našli snadno a pak hledali start. Dle množství běžeckého osazenstva se nedal přehlídnout. Potom jsem zjistila, jaká byla chyba nechat si diktovat paní módou, co si obléknout. Chtěla jsem se předsvést ve svých Nike 3/4 elasťácích a nově zakoupených kompresních podkolenkách. Realita byla taková, že tyto jsem měla schované a byla ráda, že mám na sobě tepláky. Abych to zkrátila. Dovedu si představit, že za lepších povětrnostích podmínek bych závod zvládla s lepším vnitřním pocitem, ale i tak jsem ráda za čas necelých 58 min. Příští rok se ráda zúčastním zase.

krize

Ano, je to tady. Krize se dostavila a v plné parádě. Před třemi týdny jsem běžela svůj první půlmaraton. Od začátku mého běžeckého snažení jsem byla přesvědčená, že ke své nové zálibě přistupuju s rozumem, nic neuspěchávám. No, občas měla pocit, že se kondice nevyvíjí podle očekávání, ale celkově si užívala své sportovní snažení. Dva týdny po půlmaratonu jsem se nechala přesvědčit na crossový závod a poté mi tělo vypovědělo službu. Pondělí jsem si nechala volno na regeneraci. V úterý i přes pocity silné únavy jsem se převlékla do běžeckého (mimochodem na svým Nike 3/4 mám silný emoční vztah), vyběhla a po pár minutách se vrátila zpátky domů. Říkala jsem si, že TO nemám zapotřebí. Proč se někam hnát, když jsem táák unavená. Středa, čtvrtek, pátek a ten stav trval. Do háje, co se to děje. V březnu jsem naběhala kolem 150 km a počítala jsem s tím, že obdobné číslo se mi ve statistice běháčku objeví i v dubnu. Neobjeví. Musím si dát od běhání pauzu. Vytáhnu kolo, brusle. Teda aspoň doufám. Nejen, že bojuju s únavou, navíc mi zarostl nehet na palci. Takže je hluboká noc a já nejsem schopná bolestí spát.

Nostalgicky dávám odkaz na písničku, která mě při joggingu dostává do jiného světa: