Ráno začalo naprostou katastrofou. Nemohla jsem najít sporttester. Nechala jsem ho určitě ležet vedle počítače a on tam nebyl. Začala jsem brečet, že bez hodinek neběžím. Neposlouchala jsem rady svého muže a propadala panice. Po půl hodině běhání po baráku jsem se začala smiřovat s myšlenkou, že svoje Polary nenajdu. Naštěstí jsme měli náhradní, které jsem měla půjčené od kolegyně a na které jsem už 2 měsíce nesáhla a byla jsem tudíž přesvědčená, že s nimu už neumím manipulovat. Začaly další přípravy. Voda, banány, náhradní oblečení a vyrazili jsme do terénu. Auto zaparkovali na Pankráci a zbytek cesty do centra jeli metrem. Po cestě už jsme potkávali další modrobatůžkáře. Dorazili jsme k místu setkání vodičů a bez problémů našli Evžena, vodiče na 2 hodiny. S Evženem jsem absolvovala jeden zkušební běh v Kunratickém lese a s trochou pochybností se nechala přesvědčit, že mám běžet s jeho skupinkou. Po rychlém odskočení na toi-toi se přesouváme na start. Robert se Samem už se ztratili někde v davu. Kupodivu jsem méně nervozní, než bych čekala. Jdu se ještě v rychlosti představit vodičce na 2:10, a předpokladem, že ji na trati pravděpodobně potkám. A je to tady, výstřel a začínají hrát Mou vlast. Asi po minutě probíháme obloukem i my. Běží se skvěle. Je to euforie. Tempo je akorát, ale po třetím km začínáme zrychlovat a dochází mi, že nebudu stíhat. Toto je mi jasné na občerstvovačce na 5tém km. Odpoutávám se od skupinky a běžím sama. Na 10tém km čekají Robert se Samem a banánem. Rychle jim chci předat mikinu a rukavice a zase začínám panikařit. Nemůžu přepíchnout čip z mikiny na triko. Křičím něco ve smyslu, že to nestihnu a že mi všichni utečou (všichni myšleno těch asi 5 000 lidí, kteří jsou za mnou). Zhltnu půlku banánu a běžím dál, za mostem na občerstvovačce zapíjím vodou. Krátce poté potkávám balonek s 2:10. Jo, jo, čekala jsem to. Držela jsem s nimi tempo 5 km, uklidnila tep a celkově se zklidnila. Na 15tém km opouštím Janu a její svěřence a vyhlížím své 2 banánové anděly, ale nikde nikdo. Dokonce ani stoly s vodou. Začínám být zase nervozní, že to dál nepůjde. Začínám totiž cítit, že svaly pracují s energetickým deficitem. 16tý km, hurrrá, voda. Přežiju. Už je mi zase dobře. Běžci přede mnou vypadne z fullbeltu energetická tabletka. Na chvíli zapochybuju, jestli se pro ni mám sehnout. Naštěstí zdravý rozum vyhrál. Jsem zvyklá na banány, bůhví, co by se mnou udělala. Na 19tém km začínám mít pocit, že můžu zrychlovat. Aspoň mám ten pocit, hodinky tvrdí, že ne. Ale to je jedno, běží se mi dobře. Cíl už je nadosah a já to zvládnu. Posledních 500 metrů sprintuju (omlouvám se, za ten možná přehnaný výraz, ale mě to tak připadá). Rozhodně předbíhám spostu lidí a vbíhám do cíle. Hodinky ukazují 2:04. Skvělý. Okamžitě mi ztuhnou nohy a snažím se je trochu protahovat, ale jsem obklopená davem a hýbat se moc nedá. Dostávám medaily, termoalobal, do kterého se zabalím a jako mlsná liška koukám po lidech, kteří drží v ruce banány a pomaranče. Nikde je nevidím, jsem ztracená v davu. Najdu občerstvení a zahlídnu Samíka, který sedí Robertovi na ramenou. Toužím po masáži, ale fronty jsou obrovské. Stejně už mám navečer objednaný termín u dvorního maséra Mirka, tak si to vynahradím. Rozhodli jsme se, že opustíme bojiště a jdeme na metro. Je mi skvěle!!
Žádné komentáře:
Okomentovat