Bílý běh

My čekali jaro a zatím přišel mráz. Tento nápěv mi zněl v hlavě, když jsem dnes ráno vyšla z domu. Okraj Prahy zasypala sněhová peřina, opět. Vyběhla jsem s Robertem a Alaskou. Společně jsme se rozklusali a odskákali abecedu (Alaska nespolupracovala, ale budiž jí odpuštěno)a potom jsme se rozdělili. Robert měl dnes v plánu intervaly a já další z pomalejších a kratších běhů. S vločkama v očích jsem se ploužila kolem polí a poslouchala retrospektivní vysílání Radia 1 ke 20tému výročí. Zrovna vysílal Robertův kamarád, který 2x během 40ti minut řekl: "Ach jo, to jsem už starý, když toto všechno pamatuju". Tak jsem taky trochu bilancovala, co už všechno mám za sebou. Pak jsem se od těchto myšlenek raději oprostila a užívala si dobré hudby a vizí do budoucna. Za 14 dní nás čeká Kbelská 1O a já mám pocit, že nejsem připravená. 14ti denní výpadek udělá s fyzičkou hodně. Jsem zvědavá, jestli se mi podaří rychle dostat tělo do kondice. Snažila jsem se také zvěčnit stádo srnek, které se páslo opodál, ale zaregistrovalo mě a utíkalo rychleji, než já. To se někdo má, že má čtyři nohy.

Běh pod psa

Po čtrnácti dnech nucené pauzy od běhání (zatracená viroza) jsem včera vyběhla. To že jsem uběhla necelé 4 km za 35 min spíš značí, že jsem se vydala na rychlou procházku. Vzala jsem s sebou i naši pesanu. Ta je tři týdny po operaci, ale už se cítí dobře a aktivitu vyžaduje. Tak jsem si řekla, že dva rekonvalescenti si vyběhnou na pohodu. Tělo jsem měla těžké a když jsem trochu zrychlila, tak tep šel hned nahoru. Zpomal, říkala jsem si. Nepřežeň to. Ještě trochu kašleš. Alaska nechápala. Proč ta pomalost? Běžela 50 metrů přede mnou a neustále se otáčela, jestli už se blížím. Jen počkej, příště bude líp.