Vyladění formy

Do pražského závodu zbývají dva týdny. V sobotu jsme tedy s Robertem vyběhli na testovací, pomalý půlmaraton. V plné polní. Sbalili jsme ionťáky, gely, energy tyčinku a hurá na trasu. Tentokrát jsme se přesunuli do Troji. Bylo sice chladné a větrné ráno, ale běželo se nám docela dobře. Udržovala jsem si tepovou frekvenci do 155 tepů/minutu, což mi dovolovalo běžet rychlostí kolem 7 min/km. Robert se většinu běhu držel se mnou, akorát v půlce si "odskočil" odběhnout asi 30 min tempo. Byli jsme překvapeni, jak málo běžců jsme cestou potkali. Čekali jsme, že budeme potkávat davy hobíků, kteří také ladí formu do jarního závodu. Pro Roberta to byla zatím nejdelší trasa, kterou kdy uběhnul. Sice pomaleji, než kdyby běžel sám, ale pro budování vytrvalosti naprosto ideální forma. Jo, jo, zvládneme to a zvládneme to dobře. Už tomu začínám zase věřit. :-)

Kbelská 10, 5.3.2011

Po roce na stejném místě. Tentokrát s běžícím doprovodem. Robert se taky postavil na start a přesvědčila jsem i 17ti letého synovce, aby běžel 5 km trasu. Původně chtěl Samík běžet 2 km dětského závodu, ale ve čtvrtek dostal horečku a proto zůstal u sestry. Byl zklamaný, ale co se dalo dělat. Závod byl skvělý i kvůli skvělému počasí. Žádná vichřice, žádná chumelenice. Sluníčko nás lechtalo do tváří a rtuť teploměru se vyšplhala pár stupínků nad nulu. S velkou účastí běžců jsem neměla problém, stoupla jsem si do davu a čekala na start. Dala jsem si závazek, že začnu hodně pomalinku, abych zase nepřepálila. Nastavila jsem si hlídač rychlosti na Garminu na první 2 km na 6km/min. Realita byla taková, že jsem běžela rychleji a stejně mě všichni předbíhali. Bylo to docela frustrující. Ale vydržela jsem a nepodlehla počáteční euforii. Držela jsem si rovnoměrné tempo při mírném klesání i při táhlém stoupání. Ale na 7,5 km jsem dostala křeč do břicha, na chvíli jsem zastavila, vydýchala se a pokračovala dál. Dokonce jsem zvládla poslední km přidat, ale né tolik, kolik jsme měla v plánu. Ale i tak v cíli hodinky hlásily 53:12. Oficiální výsledek o několik desítek sekund horší, ale byla jsem naprosto spokojená. Vlezla jsem se pod 55. Super. Robert běžel stejně, jako na podzim pražskou večerní desítku. Poslední dobou ho zase pobolívají kolena a netrénoval tak, jak chtěl. No ale největší obdiv má Filípek, který v juniorské kategorii skončil na druhém místě. Takže bedna ho neminula. Skvělá sobota.

Král je mrtev, ať žije král!

Nastal čas rozloučit se se starými botkami a nahradit je novým modelem. Poté co jsem překročila 1 000 km odběhaných v teď už starých Mizunách jsem přešla na jiný systém zapisování kilometráže a přestala jsem registrovat, kolik dalších kilometrů přibilo. Ale věděla jsem, že už je čas se porozhlédnout po nových botkách. Vybírala jsem v létě nové boty, když najednou z čistého nebe...láska na první pohled. Nemohla jsem odolat a koupila si Nike free. Hned jak jsem si je obula, věděla jsem, že je musím mít doma. Jako bych se v obchodě vznášela na mráčcích :-)). Ta lehkost...
Můj botník se rozšířil o tyto krásky:



Nike jsou nesmírně pohodlné, ale (hlavně na rozkaz kapitána Miloše) je používám jenom 1x týdně. Aby noha nezpohodlněla z běžných běžeckých bot, aktivuju v nich jiné svalstvo, běhám v nich víc přes špičku, ale na velké objemy moc nejsou. Bohužel.

Takže dál hrály prim Mizuna. Pořád jsem se tajně ohlížela po novém modelu a už bych i měla vybráno, ale tuhle bylo potřeba zaplatit školní pobyt, tamhle zase na nás vyskočila nečekaná platba atd. A najednou tu byly vánoce a daleko potřebnější věci na nakupování. Děti v dobré vůli, aby rodičům ušetřili výdaje, si snažili zapsat co nejvíce dárečků. Dyť on to Ježíšek přinese, nemusíš utrácet, mami. :-)

Když napadnul sníh vytáhla jsem Adidas goretexy, ve kterých jsem běhala minulou zimu. Nicméně jsem zjistila, že se v nich nedá běhat. Vždycky když jsem vyběhla, začaly mě bolet kolena. Takže zase jsem musela rychle sáhnout po Mizunech.

A toto jsou ony, boty, které už dávno měly být v běžeckém důchodu. Přesluhovaly hodně dlouho, ke konci už se značným opotřebením, ale byly mi dobrýmy společníky:




A tady je nový král, tedy spíš jsou to královny, s hezkým holčičím designem:



Ať žijí!!

Bílý běh

My čekali jaro a zatím přišel mráz. Tento nápěv mi zněl v hlavě, když jsem dnes ráno vyšla z domu. Okraj Prahy zasypala sněhová peřina, opět. Vyběhla jsem s Robertem a Alaskou. Společně jsme se rozklusali a odskákali abecedu (Alaska nespolupracovala, ale budiž jí odpuštěno)a potom jsme se rozdělili. Robert měl dnes v plánu intervaly a já další z pomalejších a kratších běhů. S vločkama v očích jsem se ploužila kolem polí a poslouchala retrospektivní vysílání Radia 1 ke 20tému výročí. Zrovna vysílal Robertův kamarád, který 2x během 40ti minut řekl: "Ach jo, to jsem už starý, když toto všechno pamatuju". Tak jsem taky trochu bilancovala, co už všechno mám za sebou. Pak jsem se od těchto myšlenek raději oprostila a užívala si dobré hudby a vizí do budoucna. Za 14 dní nás čeká Kbelská 1O a já mám pocit, že nejsem připravená. 14ti denní výpadek udělá s fyzičkou hodně. Jsem zvědavá, jestli se mi podaří rychle dostat tělo do kondice. Snažila jsem se také zvěčnit stádo srnek, které se páslo opodál, ale zaregistrovalo mě a utíkalo rychleji, než já. To se někdo má, že má čtyři nohy.

Běh pod psa

Po čtrnácti dnech nucené pauzy od běhání (zatracená viroza) jsem včera vyběhla. To že jsem uběhla necelé 4 km za 35 min spíš značí, že jsem se vydala na rychlou procházku. Vzala jsem s sebou i naši pesanu. Ta je tři týdny po operaci, ale už se cítí dobře a aktivitu vyžaduje. Tak jsem si řekla, že dva rekonvalescenti si vyběhnou na pohodu. Tělo jsem měla těžké a když jsem trochu zrychlila, tak tep šel hned nahoru. Zpomal, říkala jsem si. Nepřežeň to. Ještě trochu kašleš. Alaska nechápala. Proč ta pomalost? Běžela 50 metrů přede mnou a neustále se otáčela, jestli už se blížím. Jen počkej, příště bude líp.

PIM 1/2 maraton

S Robertem jsme registrovaní na Hervis 1/2 maraton, který se koná 2.dubna 2011.
Rozhodli jsme se, že jej poběžíme pro nadaci Paraple. Budeme moc rádi, když nás v našem záměru podpoříte a nadaci zašlete jakoukoliv i sebemenší finanční částku.

Odkaz tady

Nejsem blogger

Nejsem blogger. Nějakou dobu mě přestalo bavit zapisovat poznámky o běhání. Udržovala jsem si deníček s odběhnutou kilometráží a na nic víc nebyl čas a ani nálada. 11. září jsem běžela Baroko cross půlmaraton, potom jsem ještě asi týden běhala, načež mne zkolila infekce. Kvůli infekci jsem nemohla běhat asi 2 týdny a další 4 týdny jsem si dala volno v rámci regenerační pauzy. Vygruntovala jsem barák, připravila narozeninovou oslavu pro Timíka, vařila a pekla jako o život a pomalu si zvykala, že mám víc času na rodinu. Nicméně někde ve mně stále dřímala touha natáhnout si legíny, zašněrovat botky a vyběhnout. A ta touha rostla a najednou jsem měla neskutečný absťák po běhu. Poté co jsem pár dnů přemýšlela o cílech (ty prostě musím mít jasně dané) a způsobu, jakým toho cíle dosáhnout, jsem zkontaktovala Miloše z Endurainingu. V té chvíli už ho trochu zoufale prosím, jestli nademnou zase roztáhne ochranná křídla a ujme se mně. Tak jsem zase začala s pravidelným během. Běhám teď 4x týdně, 2x týdně jsem na Pilates. Mám míň času na děti, v baráku už se zase hromadí přes týden nepořádek, který více čí méně úspěšně likvidujeme přes víkend, nevařím každý den, ale jsem spokojená. Registrovala jsem se na pražský půlmaraton 2.dubna a začátkem října chci uběhnout maraton v Budapešti. Cíl mám tedy na rok 2011 smělý, ale pevně doufám, že se do něj ve zdraví dostanu.